Koberec je perfektní vynález, to musí uznat i jejich odpůrce. Tkát koberce toužili lidé již před mnoha tisíci lety, bylo jim jasné, že pokud vhodně pospojují rostlinná vlákna, vytvoří plochu, po níž se budou moci pohybovat pohodlně i bez obuvi, kam si budou moci sednout, aniž by je studil zemský podklad, a svým způsobem si zvýšili životní komfort. Takto k tomu přistupujeme i my, i když už od doby prvního ručně tkaného koberečku uplynula již pěkná řádka let.

Co nám ale na kobercích vadí a co můžeme udělat pro to, abychom to změnili?

Syntetika versus přírodnina – přírodní koberce mají své výhody i nevýhody. Mezi ty problematické patří obtížnější udržování v čistotě a vyšší cena. U syntetických jdeme sice s cenou dolů, ale jsou to umělá vlákna a u některých nelze vyloučit ani přídavek chemických těkavých látek, které snižují hořlavost nebo udržují vlákna pohromadě. Měli bychom tedy při nákupu koberce znát jeho „chemické složení“ a obsah těkavých látek VOC, zda splňuje emisní limity.

Skvrny – koberce mají obrovskou výhodu vůči křehké keramické dlažbě, že při pádu těžšího předmětu na zem náporu odolají, zatímco u keramiky to může skončit katastrofou. Stejně tak kobercům nevadí tlak nábytku, pokud je statický, a neposouváme jím po něm. Kde ovšem dlažba vítězí, jsou skvrny – odtud je snadno setřete hadrem, zatímco kečup nebo zvířecí exkrementy na světlém koberci – to je někdy námět na horor. Někdy nezbývá nic jiného, než podrobit krytinu profesionálnímu čištění koberců.

Když je špína „zažraná“ – vysavače si poradí s nečistotou do určité míry, účinné jsou zejména tam, kde pouze usedá prach vlivem gravitace, a kde tomuto procesu nepomáháme chůzí, tedy v místech, kam se moc nešlape. V zašlapaných cestičkách se prach postupně mění v zažranou špínu, asi tak, jak se to kdysi objevilo v nějaké reklamě na prací prostředky.