Už po dlouhou řadu let se třeba i o České republice mluví jako o zemi, jež je sociálně orientovaná. Jako o zemi s takzvaně sociální a solidární ekonomikou, ale třeba i sociálním podnikáním.
Ovšem víte vy vlastně, co to ona sociální a solidární ekonomika je?
Pokud ne, vězte, že v tomto případě jde o snahy řešit problémy těch, kdo z nějakého důvodu nedokážou držet krok s „normální společností“.

Což se týká dejme tomu:
1) osob potenciálně ohrožených sociálním vyloučením
2) lidí jsoucích v sociální tísni
3) lidí potřebujících získat vhodné životní podmínky
4) lidí potřebujících pomoc s nalezením pracovního uplatnění
5) lidí náležejících k sociálně znevýhodněným skupinám
6) lidí se zdravotním nebo duševním postižením
Sociální a solidární ekonomika představuje politické kroky, jež směřují k podpoře právě takto nebo i jinak handicapovaných lidí, ale i k pozitivnímu ovlivňování místního rozvoje.
Což má být realizováno formou rozšiřování a neustálého budování sociální ekonomiky v rámci firem a podniků orientovaných na sociální cíle, jejichž veškerý zisk směřuje zpět s cílem najít uplatnění pro co nejvyšší možný počet sociálně znevýhodněných lidí.
A pak sem pochopitelně patří třeba i řešení veškerých problémů souvisejících s ekonomickou situací, jako je situace na trhu práce, sociální podpora nezaměstnaným a „sociálně slabým“ atd.
To vše funguje na principu solidarity jedněch s druhými, jde tu o spolupráci a vzájemnou pomoc, ale i o demokracii a pocit sounáležitosti. A musí to odpovídat strategickému plánu Evropské unie ohledně snah o regulaci chudoby, sociální soudržnost a maximální zaměstnanost.
Namátkou tak v roce 2018 došlo k navýšení výdajů na tuto sféru o 32 miliard korun ve srovnání s rokem předcházejícím, a to s úmyslem zvýšit těmito prostředky starobní důchody.


Tak to zní vznešeně.
A nevznešeně?
Nevznešeně bych českou sociální a solidární politiku označil spíše za přímo obludný nesmysl. Kdy vládní politické strany víc a víc odírají pracující a zadlužují současníky a budoucí generace, jenom aby si přerozdělováním „koupily“ hlasy „sociálně slabých“, kterým se nejednou nechce nejen sáhnout na práci, ale ani dodržovat elementární principy slušného chování a soužití.
Pro mne je – to mi věřte – sociální a solidární politika dobrá věc. Ovšem jen je-li v dobrých rukou. Které ale tam nahoře vesměs nevídám.